ANCESTREE DUO

4,900 

Test DUO je kombinací testů PATERNA a MATERNA a poskytne informaci o nejhlubších genetických kořenech mužské i ženské linie Vašich předků. Při tomto testu analyzujeme dvě různé molekuly DNA – mitochondriální DNA (mtDNA), kterou mají ženy i muži, ale do další generace ji přenášejí výlučně ženy (přenos „po přeslici“), a Y-chromozomální DNA (Y-DNA), kterou mají jen muži a přenášejí ji vždy jen na své syny (přenos „po meči“). Protože ženy Y-chromozom nemají, lze tento test vykonat jen u muže, přičemž poskytuje informaci o ženské i mužské linii jeho předků. Pokud má o stanovení své otcovské linie zájem žena, je třeba odebrat vzorek a analyzovat DNA jejího blízkého mužského příbuzného, nejlépe otce nebo bratra.

Co tento test zahrnuje:

  • Odběrovou soupravu
  • Analýzu vzorku do 20 pracovních dnů, při testu PLUS do 25 pracovních dnů
  • Reprezentativní certifikát osvědčující zařazení do haploskupin
  • Podklady popisující původ Vašich mužských i ženských předků, mapku jejich geografického rozšíření v Evropě nebo ve světě a informaci o četnosti haploskupin v naší populaci

Doplňkové služby

  • Rozšírená analýza 37 Y-STR markerů a mtDNA HVR2 haplotypu, pomocí kterých lze komplexněji a přesněji určit haploskupiny a jejich podskupiny.

  • Vyberete-li si tuto možnost, zašleme na Vaši adresu dárkový poukaz, který můžete dále darovat. Dárkový poukaz Vám pošleme také na e-mail.

Cena

Doplňkové služby

Cena dohromady

Category :

Při genografickém testu PATERNA vyšetříme 23 přesně definovaných úseků DNA chromozomu Y – tzv. Y-STR markerů – a stanovíme Y-DNA haplotyp.

Y-haplotyp se přenáší z generace na generaci stejně jako Y-chromozom: výlučně z otce na syna čili „po meči“, takže sleduje mužskou rodovou linii a dědí se spolu s příjmením. Haplotyp umožňuje určit příslušnost k jedné ze základních mužských rodových linií – k tzv. Y-haploskupině čili „Y-DNA klanu“.

V České republice (a všeobecně v Evropě) se setkáváme s přibližně deseti základními Y-DNA haploskupinami, které se označují velkými písmeny, často v kombinaci s číslicemi nebo malými písmeny (např. I1, R1a). Některé jsou velmi vzácné, zatímco jiné jsou časté a člení se na množství podskupin.

Genetické vztahy mezi jednotlivými haploskupinami a jejich procentuální zastoupení v naší populaci znázorňuje „Evoluční strom Y-chromozomových haploskupin“. Velikost jednotlivých kruhů je úměrná procentuálnímu zastoupení příslušných haploskupin v naší populaci, spojnice kruhů ukazují, jak byly jednotlivé haploskupiny v minulosti odvozeny od společného kořene.

Jednotlivé haploskupiny mají v různých místech Evropy (a celého světa) nerovnoměrné zastoupení. Mnohé evropské Y-DNA „klany“ vznikly ještě ve starší době kamenné (paleolitu), tedy před více než 10 000 let, a nacházely se v Evropě již v tomto dávném období. Jiné se dostaly do Evropy až během tzv. neolitické kolonizace, tedy po příchodu prvních příslušníků kultury mladší doby kamenné (neolitu) do Evropy, který začal před přibližně 10 000 roků, případně až v období neolitu vznikly. Další haploskupiny se dostaly do Evropy až v následujících tisíciletích a v DNA získané z kosterních pozůstatků z předcházejících období je nenajdeme.

V současnosti se díky pokrokům v populační genetice identifikují v rámci jednotlivých haploskupin také podskupiny, případně ještě hlubší linie. O mnohých se již zjistilo, kdy a kde vznikly, jak a kdy se jejich příslušníci dostali do oblastí, v nichž se s nimi setkáváme dnes. Ne vždy je ovšem možné hlubší skupinu spolehlivě určit pomocí stanovení HVR1 haplotypu.

Při genografickém testu MATERNA stanovíme pořadí stavebních jednotek (tzv. bází) úseku mitochondriální DNA (mtDNA) nazývaného hypervariabilní oblast č. 1 (HVR1). Tato oblast představuje nejinformativnější část celé lidské DNA – v ní se lidé mezi sebou nejvíce odlišují. Toto pořadí porovnáváme s mezinárodně stanoveným standardem (tzv. CRS). Pořadí stavebních jednotek HVR1 nalezené u konkrétního člověka představuje jeho HVR haplotyp.

Ze způsobu dědičnosti mtDNA vyplývá, že každý člověk má haplotyp identický s haplotypem své matky, ta opět s haplotypem své matky atd., takže HVR1 haplotyp sleduje výlučně ženskou rodovou linii daleko do minulosti. Haplotyp umožňuje určit příslušnost k některé ze základních mitochondriálních rodových linií – tzv. mitochondriálních haploskupin (mtDNA „klanů“), případně i k některé podskupině dané haploskupiny.

V České republice (a všeobecně v Evropě) se setkáváme se sedmi základními mtDNA haploskupinami, které se označují velkými písmeny, např. H, J, T. Vznikly v dávné minulosti jako následek občasných dědičných změn – mutací. Anglický genetik Bryan Sykes nazval zakladatelky těchto haploskupin „sedmi dcerami Evinými“ a přiřadil jim ženská jména Helena, Jasmína apod., jež se běžně v této souvislosti používají. Jiné skupiny se na v České republice najdou jen výjimečně.

Genetické vztahy mezi jednotlivými haploskupinami a jejich procentuální zastoupení v naší populaci znázorňuje „Evoluční strom Y-chromozomových haploskupin“. Velikost jednotlivých kruhů je úměrná procentuálnímu zastoupení příslušných haploskupin v naší populaci, spojnice kruhů ukazují, jak byly jednotlivé haploskupiny v minulosti odvozeny od společného kořene.

Jednotlivé haploskupiny mají v různých místech Evropy (a celého světa) nerovnoměrné zastoupení. Mnohé evropské Y-DNA „klany“ vznikly ještě ve starší době kamenné (paleolitu), tedy před více než 10 000 let, a nacházely se v Evropě již v tomto dávném období. Jiné se dostaly do Evropy až během tzv. neolitické kolonizace, tedy po příchodu prvních příslušníků kultury mladší doby kamenné (neolitu) do Evropy, který začal před přibližně 10 000 roků, případně až v období neolitu vznikly. Další haploskupiny se dostaly do Evropy až v následujících tisíciletích a v DNA získané z kosterních pozůstatků z předcházejících období je nenajdeme.

V současnosti se díky pokrokům v populační genetice identifikují v rámci jednotlivých haploskupin také podskupiny, případně ještě hlubší linie. O mnohých se již zjistilo, kdy a kde vznikly a jak a kdy se jejich příslušníci dostali do oblastí, v nichž se s nimi setkáváme dnes. Ne vždy je ovšem možné hlubší skupinu spolehlivě určit pomocí stanovení HVR1 haplotypu.